Temnost, temný, tma, tmavý: Tak překládají Kral. ve SZ-ě většinou hebr. chóšek [= tma], chašéká [= temnota] a ’ófél [od slovesa ’áfal = zapadati, o slunci], ’afélá [= mrákota, soumrak, temnota] v protikladu proti ’ôr [= světlo], a to nejprve v obvyklém slova smyslu [
Gen 1:2nn ;
Gen 15:12;
Exod 10:21n;
Deut 28:29;
Ps 139:12; o podzemních prostorách,
Job 28:3; o vězení,
Isa 42:7 ;
Isa 47:5 ;
Isa 49:9; o hustých mračnech,
Ps 18:12, sr.
Exod 14:20; o slepotě,
Isa 29:18 a pod.]. V NZ-ě jde o překlad řeckého skotos a skotia, jež znamenají přirozenou, fysickou tmu, na př. u
Matt 27:45;
Mark 15:33;
Luke 23:44;
John 6:17 ;
John 20:1;
Acts 2:20 ;
Acts 13:11 a j. Ale nejčastěji jde v bibli o obrazné a přenesené užití výrazů t., t-ý, tma, tmavý jako označení neštěstí, zkázy a smrti, kdežto *světlo je obrazem života a zdaru [
Esth 8:16]. Tak tma a stín smrti jsou souběžné výrazy u
Job 3:5;
Ps 107:10 ,
Ps 107:14;
Isa 9:2;
Matt 4:16;
Luke 1:79 právě tak jako temnota a kluzkost, plzkost v
Ps 35:6, tma a hořkost u
Isa 5:20, mrákota a úzkost u
Isa 5:30, tma a zlé u
Isa 45:7 a pod. Soužení, těžkosti, bezradnost nazývají
2Sam 22:29;
Job 17:12 ;
Job 19:8;
Ps 18:29 ;
Ps 112:4;
Eccl 11:8;
Isa 58:10;
Mic 7:10 temností a tmou.
Ps 88:13 myslí zřejmě na podsvětí a smrt. Podobně
1Sam 2:9. Být ve tmě znamená často býti vzdálen od Boha a jeho spasitelné činnosti [
Isa 9:2;
1Thess 5:4n;
1Pet 2:9;
2Pet 2:17;
Jude 1:13]. »Temnosti zevnitřní« = nejvzdálenější od světla, nejzazší temnota, tedy zahynutí, odsouzení [
Matt 8:12 ;
Matt 22:13 ;
Matt 25:30].
Poněvadž vzdálenost od Boha a jeho spasitelné činnosti souvisí s hříchem, může se temnota státi obrazným výrazem pro hříšníkův stav a jeho následky [
Pro 2:13]. Zvláště NZ užívá uvedených výrazů pro stav člověka, který pravou skutečnost už ani nevidí nebo vidí jen falešně: malé se mu zdá velkým, velké malým; pohybuje se brzy tím, brzy oním směrem; neví, kam jde [
John 12:35]. Temnost oslepila jeho oči, takže nevidí ani bratra, anebo jej zná jen »podle těla«. Buď ho podceňuje, odmítá, zanedbává a nenávidí [1
John 2:9 -
John 2:11] anebo přeceňuje, vyvyšuje, protože »přijímá osobu« [
Jas 2:9], Tma je pro NZ oblastí zla, hříchu a proti božských sil, které nad padlým člověkem a světem vykonávají skutečnou moc. Mluví-li
Col 1:13 o »moci temnosti«, myslí na tuto démonickou sílu, jíž podléhají ti, kteří jsou vzdáleni spasitelné činnosti Boží [sr.
Luke 22:53;
Acts 26:14].
2Cor 4:4 mluví dokonce o »bohu tohoto světa«, který oslepuje mysli,
Eph 6:12 pak o »světa pánech temností věku tohoto«, kteří vedou ke skutkům temnosti [
Rom 13:12;
Eph 5:11]. Toto oslepení, tato ztráta duchovní soudnosti se netýká pouze těch, kteří neznají Boha, nýbrž — rozumíme-li dobře
Matt 6:23 — právě těch »náboženských«, je-li jejich »náboženství« falešně orientováno. Ježíš tu mluví »o světle, kteréž jest v tobě«. Světlo je běžný obraz pro poznání Boha a duchovních hodnot. Je-li toto poznání falešné, je-li tedy to, co mělo být světlem, tmou, pak tato temnota zachvátí všecek náboženský i mravní život. Škrabal překládá: »Jestliže tedy světlo v tobě je temnota, jaká to temnota?« Neboť zachvátí celého člověka [sr.
Luke 11:34nn;
Rom 1:18nn]. Právě ti, kteří říkají, že mají obecenství s Bohem [1
John 1:6], jsou v nebezpečí chození ve tmě, jak se ukázalo v době Ježíšově na náboženských vůdcích Izraele, kteří ztratili pro něj všecku duchovní vnímací schopnost [
John 1:5], takže v okamžiku, kdy vztáhli na něj ruce, moc temnosti, které podléhali, vyvrcholila [
Luke 22:53, sr.
John 3:19]. Příkladem této duchovní zaslepenosti ve SZ-ě byli ti, kteří se domnívali, že den Hospodinův bude dnem světla [
Amos 5:18 ,
Amos 5:20;
Joel 2:2].
Člověk musí být vytržen z této moci temnosti a přenesen do království Syna Božího [
Col 1:13], má-li se stát způsobilým k účasti v údělu svatých ve světle. Na to právě přišel Kristus Ježíš, aby »kazil skutky ďáblovy« [1
John 3:8], t. j. lámal moc temnosti nad člověkem. Kdo věří v něho, nemusí zůstat ve tmě [
John 12:46], kdo ho následuje, nebude choditi v temnostech [
John 8:12; sr. 1
John 2:8nn]. Odtud výzvy Pavlovy, v jejichž pozadí je skutečnost, že věřící byl vytržen z moci temnosti,
Eph 5:8 ,
Eph 5:11;
2Cor 6:14;
Rom 13:12 [sr.
John 12:35]. Království Syna Božího na rozdíl od království satanova je světlo. Zdrojem tohoto spasitelného světla je Bůh sám, neboť Bůh je světlo skrz naskrz [není v něm ani špetky tmy, 1
John 1:5, sr.
Rev 12:5] právě tak jako je Bůh láska [není v něm ani stínu nelásky, 1
John 4:8]. Světlo a láska nejsou pouhými Božími přívlastky, nýbrž jeho podstatou. Bůh je ovšem Pánem i tmy, což poznali už sz věřící [
Isa 45:6n]. Jeho světlo osvěcuje vše, co je skrytého ve tmě, a zjevuje rady srdcí [
1Cor 4:5; sr.
Job 34:22;
Ps 139:11n]. Odtud nenávist těch, kteří si libují ve tmě [
John 3:19, sr.
Eccl 2:14;
Isa 5:20].